Historie

Zde si můžeš přečíst něco málo o vývoji telemarku. Můžeš číst celý článek nebo si pomocí obsahu najít jen to, co tě zajímá.

Proč telemark?

Při sportu telemarkovém plíce, srdce a svaly utužovány jsou, tak i tělesná stránka ozdravována jest a telemark i na duši blahodárně působí. A tak těšme, až velehory, hory, kopce, kopečky, vrchy, vršky a všelijaké muldy bílá peřina pokryje a Vám na ski vyraziti umožněno jest.
Skol, a ať to fičí.

To s čím začal sedlácký synek Sondre Norheim před 130 lety se pro mnoho dnešních lidí stává vstupenkou do nového světa.
A proč právě telemark:

Díky tomuto všemu se telemark stáva pro mnohé životní filosofií. Pro každého jednotlivce znamená jízda s volnou patou něco jiného. Nejsou zde žádné normy ani předpisy, ale pouze svět vlastni fantazie a nekonečnosti.
Není již výjimkou spatřit vyznavače volné paty na upravených sjezdovkách, v boulích, hlubokém sněhu, při carvingu, krátkých obloucích, v U-rampě, při obtížných skocích nebo na hřebenech hor.
Nezáleží na tom zda jste závodník nebo prožitkář, nostalgik nebo podivín, mladý nebo starý, všechny spojuje radost z neopakovatelných prožitků z jízdy s volnou patou.

zpět

Jak to všechno začalo?

Každý snad ví co znamená, když se řekne carving. Téměř každý si představí razantní jízdu po hranách, naklonění do oblouku, kontakt se sněhem a krátké vykrojené lyže.
Ale málo kdo už ví, že i carvingové lyže mají svoji dlouholetou historii. Tak, jak je známe dnes, začaly vypadat až v devadesátých letech 20. století. Vděčíme za to průkopníkům tohoto odvětví z Norska. O Norech se traduje, že se narodili s lyžemi na nohou. Používají je již více než 4 000 let a po staletí byli s lyžemi velice úzce spjati. A tak se není co divit, že kořeny lyžování nacházíme právě zde. Nejstarší zmínky o lyžích pocházejí z roku 3000 - 2500 př.n.l. a to v podobě nástěnných maleb objevených na norském ostrově Rödöy Potřeba prežít dala vzniknout prvním předchůdcům lyží. Postupem času se z lyží jako z účelného prostředku stáva sportovní náčiní. V letech 1860 až 1870 začala éra moderního lyžování - éra carvingových lyží. V Telemarku, kraji JV od Osla se diky místním mladíkům začíná psát historie sportovního lyžování. Do té doby se lyže využívali především jako transportní prostředek usnadňující chůzi v hlubokém sněhu, a to zejména pro myslivce, farmáře a lovce. Vzhledem ke vzdálenosti jednotlivých míst se staly též důležitým prostředkem při udržování socialních vztahů.

První zmínky o lyžích jako o sportovním náčiní jsou už z roku 1060. Podle pověsti vyzval norský král Harald III. Krutý, slavný vikingský bojovník, Heminga Aslaksona, o jehož smrt usiloval, k lyžarskému závodu. Král tento závod sám uspořádal na vlastni náklady. Zvolil velice nebezpečný terén na prudkém a skalnatém kopci, kde každá, i sebemenší chyba, znamenala jistou smrt. Heming protestoval kvůli nebezpečnosti závodu a velikému riziku zranění, ale i přes námitky musel nastoupit. Jenom díky skvělé technice sjíždění a s pořádným kusem štěstí se vyhnul jakékoliv kolizi a sjezd ve zdraví přežil. A jak to tak už v historii chodí Heming se zakrátko dočkal zadostiučinění za tento závod, když Harald III. Krutý padl na válečném poli roku 1066 v bitvě u Stamford Bridge. Další zmínky o sportovním využití lyží pocházejí z počátku 19 století z Norska. Každou neděli byly pravidelně pořádány závody mezi farmáři. Účastnilo se jich kolem 1800 farmářů ze širokého okolí. Nekonaly se pro prestiž nebo pro peníze, ale pouze pro pobavení a přátelské setkání.
Soutěž probíhala ve 4 disciplinách:
Sladlom - jízda po zamrzlém kopci bez překážek
Kniekelom - jízda ve volném terénu
Hoppelom - slalom s uměle vybudovanými skoky
Uvöslom - sjezd.
Od roku 1850 se soutěže rozšířily po celém Norsku a začala se v nich uplatňovat určitá pravidla.

zpět

Sondre Norheim

Sondreho historie začíná v Morgedalu v kraji Telemark. Narodil se 10 .6. 1825 v Overbo, malé vesničce na jihu Norska. Zde strávil i své dětství společně s rodiči, prarodiči a starším bratrem. Sondre byl velice živé dítě a měl zájem o všechny aktivity, letní i zimní. Jeho největší zálibou bylo lyžování na zasněžených vršcích Morgedalu. Lyže mu vyrobil otec z borovicového dřeva, i přesto že nebyl jeho zálibou moc nadšen. Malý Sondre unikal všedním povinnostem na farmě, o škole ani nemluvě. Lidé, kteří ho často vídávali sjíždět ty nejprudší a nejzrádnější svahy říkávali, ze se narodil s lyžemi a pro lyže. Ale ani skákání mu nebylo cizí. Ještě jako dítě přeskočil na lyžích střechu jejich domu. Sondre byl přirozeně velice hravý a veselý. Jako mladík miloval divoké večírky, kde s radostí hrával na housle, tančil a flirtoval s devčaty. 15 .1. 1854 se oženil s Ranii a odstěhoval se do Kasin, který byl později nazván jako Sondreho země. Byl šikovný po otci a tak se živil vyráběním a prodáváním různých nástrojů, mimo jiné i lyží a houslí. Stal se otcem 8 dětí. Rodina se často stěhovala, až nakonec zakotvila v krajině, kterou Sondre pojmenoval Norheim, a po které přijmul i své příjmení. Jeho rodné příjmení bylo Auverson, podle jeho otce - syn Auvera. I přes mnoho rodinných povinností na lyžování nezanevřel. Nedokázal žít bez hor a sjezdovek. Jen tam se cítil sám sebou a svobodný. Sjížděl náročné svahy mezi stromy a skálami. Právě tyto náročné terény ho přiměly upravit svoji výzbroj. Lyže více vykrojil a zkrátil, aby se lépe vyhnul překážkám. Vázání obohatil praktickým páskem okolo paty, aby mu při riskantních skocích nespadlo z bot. V širokém dalekém okolí platil Sondre za nejlepšího lyžaře a tak s radostí přivítal pozvání na 1. národní závod, který se konal r. 1868 v Christianii, dnešním Oslu. Sondre závod bezkonkurenčně vyhrál a všechny šokoval svoji brilantí technikou. Podmínky v Norsku nebyly v sedmdesátých letech příznivé a tak Sondreho rodina, jako spousta jiných, emigrovala do Ameriky. Znovu se usadil v Severní Dakotě, ale ani tam nebyl život o mnoho lehčí. Sondre nezanevřel na své lyžování ani na prérii. V zimě se proháněl po místních zamrzlých jezerech. 9. 3. 1897 umírá v Denbigh. Jeho hrob zůstal po dlouhou dobu 68 let anonymní. Až jeho pravnučka začala pátrat po osudu Sondreho a na jeho hrob v roce 1965 umístila náhrobek:

"Na památku Sondre Norheima, průkopníka a šampióna moderního lyžování. Rozvinul slalom a představil telemarské oblouky a kristiánky. Narozen 1825 v Morgedalu, Telemark, Norsko. Zemřel v USA roku 1897."

Závodníci dlouho premýšleli jak zkrátit dráhu po doskoku, aby nemuseli tak daleko a dlouho šlapat zpět do kopce. Řešení tohoto dlouhodobého problému přináší mistr lyžar, Sondre Norheim. Již v roce 1860 předvedl skok Dlouhý 30,5 a dráhu doskoku výrazně zkrátil použitím elegantní pozice, kdy byla pata vnitřní lyže zvednuta. Tento typ oblouku byl pojmenován telemarský v roce 1888 při příležitosti závodu v němž se utkal zástupce reprezentujicí Sondreho školu z Telemarkenu a mladík z Christianie. Diky jedinečné technice se zvednutou patou vyhrál mladík z Telemarkenu a na jeho počest byl oblouk pojmenován telemarský.. Název oblouku, kristiánka se začal oficiálně užívat až v roce 1901. Nový styl lyžování nebyl jediný Norheimův přinos. Představil první carvingové vykrojené lyže se zdokonaleným vázáním. v roce 1867 vzniká první lyžařská škola tzv. Norská lyžařská škola.. Poprávu je Sondre považován za otce moderního lyžování. Proč moderního? Jako první začal používat lyže jako prostředku k rekreaci a sportu. Dokonce v letech 1952 a 1960 při příležitosti konání zimních olympijských her v Oslu a Squaw Valley byl olympijský oheň zažehnut od krbu v Sondreho rodném domě. Telemark setrvával v nezměněné podobě až do konce 19 století. Teprve počátkem 20. století se začaly uplatňovat nové a lepší trendy.

zpět

Další osobností, která velice ovlivnila dějiny lyžování byl Matthias Zdarsky. přichází s novou technikou, která je založena na výrazném předklonu těla a přívratném oblouku. Základním kamenem se stala kristiánka. Lyže se opět zkrátily a zcela vymizel žlábek uprostřed. Diky těmto atributům bylo snažší ovládat lyže a udělat oblouk. Matthias Zdarsky se při svých lyžařských začátcích přesvedčil, ze rákosové vázání je pro jízdu dolu z kopce zcela nevhodné. Lyže se nedají dokonale ovládnout a tím se pro mnohé stavá lyžařský zážitek demotivující a lyže nepoužitelné. Jeho přínosem je kovové vázání, které si nechal na konci 19. století patentovat. Jeho partnerem při vývoji tohoto vázání a pozdějším výrobcem se stava K. Engel z dolnorakouského Lilienfeldu. Nové tzv. lilienfeldské vázání fixovalo botu do stran. Díky pákovému mechanismu a pružině uložené podélně před vázáním bylo možno regulovat zdvih paty. Fixovaná pata byla výhodou ve sjezdu, ale mínusem byla nebezpečnost při pádu. Veliká váha lyžaře společně v kombinaci s rychlostí při sjezdu a již zmíněnou fixovanou patou mohla způsobit četné zlomeniny.

Nová přívratná technika umožňovala bezpečnější sjíždění na prudších kopcích.
Přílivem a hlavně rozšířením nové techniky se telemarský oblouk odsouvá do pozadí a stavá se minulostí.
Matthias Zdarsky, průkopník lyžování, připoutal patu a tím spoutal i duši telemarku.

Ještě dokonalejší verzi tohoto vázání představil G. Bilgery, důstojník rakousko uherské armády a lyžařský instruktor v roce 1910. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že regulační pružina zajišťující mírný spodní tlak, byla uložena nad lyží napříč nad paknami svírajícími špičku boty.

Myšlenka Sondre Norheima však neumřela natrvalo. Již v 70tých let 20. století se našlo pár nadšenců, kteří v USA obnovily zašlou tradici telemarku s mottem: "návrat ke kořenům a tím krok do budoucnosti", začaly opět brázdit svahy oním nezapomenutelným elegantním stylem.

Vázání

A. Podrouzek - jízda na lyžích (1909) Vázaním čili bingungem rozumí se zařízení jímž se lyhy k noze připevňuje....... Poměrně málo záleží na druhu řemene, pro které se kdo rozhodne. Těch druhů máme nekonečnou řadu a volba toho či onoho jest, jak němci říkaji - gustosache

Rákosové vázání - využívá pevnost prutu, který se mimo jiné používal jako výchovný pedagogicky prostředek té doby, známý jako rákoska. Prut ohnutý nad patou boty byl v předu oběma konci přitažen kovovou svorkou s křídlovou matici k horní ploše lyže, což umožňovalo upravit vázání pro boty různých velikostí. Špičku boty stabilizoval řemen, protažený plochým otvorem provrtaným napříč tělesem lyže. Pružnot rákosu umožňovala chůzi a běh, jistá tuhost bránila vychýleni podpadku do stran při sjezdu.

Krkonošské - špička boty byla fixovaná kovovými patkami a svrchu koženým řemínkem. Podrážka spočívala na silném popruhu impregnovaném dehtem, který byl v předu přišroubován k lyží a vzadu opatřen opatkem s nártovým řemenem. Toto vázání zaručovalo zdvih paty a stranovou stabilitu. Téměř ve nezměněné podobě se objevuje na dětských lyžích i dnes.

zpět

70. léta aneb jak to šlo dál

V roce 1983 se Haro Mulzer a pár jeho přátel účastnilo ski safari v Taosu. Nikdo si nedokáže představit kolik obdivovatelů se našlo mezi diváky i závodníky samotnými když viděli sjíždět prudký svah plný boulí nadšence na běžkových lyžích. Všichni byli novou technikou natolik okouzleni, že se chtěli novému stylu učit. Peter Lindek obstaral do svého kempu 20 párů telemarkového vybavení a kromě trikového lyžování začal vyučovat i telemark. To co v Německu bylo úplnou novinkou patřilo v Americe, zejména v USA, k běžně vídaným věcem na sjezdovkách.

V Americe éra novodobého telemarku odstartovala již v 70 tých letech. Některým lyžařským instruktorům a horským vůdcům z Colorada se dostala do rukou kniha Come ski with me od Stein Eriksona a rozhodli se popsanou techniku vyzkoušet. Protože rádi lyžovali stranou od vybudovaných lyžařských center, nacpaných k prasknuti, s radosti přijmuli výhodu, kterou jim nová technika a vybaveni nabízela. Pohyblivá pata se stala výhodou při nekonečných putováních zasněženými pláněmi a mnohem lehčí výbava ušetřila drahocenné síly. Sjíždění s volnou patou přináší spoustu radosti, krásy a kouzla, které při klasickém lyžování nikdy neobjevíme. Velikým problémem se stala vyzbroj a vystroj, které se v té době sériově nevyráběla. Tele nadšencům nezbývalo nic jiného než experimentovat a metodou pokus-omyl vyrábět vlastní výbavu. Jako první sáhli po tradičních běžně dostupných běžkových lyžích, které doma modifikovali na tzv. backcountry lyže. Zpevnili vázání ve špičce a pokoušeli se najit lyže širší se silnejšími hranami, poté se pokoušeli strčit špičku kožené boty do zpevněného vázání. Jeden z největších průkopníků znovuzrozeného telemarku byl Rick Borkovec, mladý Američan z Crested Bulte, který zveřejňoval mnoho článku a tím inspiroval mnoho nadšencu z řad normálních lyžařů, aby přestoupili na novou techniku. Postupem času byly firmy vyrábejicí sportovní zboží, na základě vysoké poptavky, donuceny vyrábět speciální výzbroj a výstroj na telemark. Jako první na trh vstoupila firma Black Diamond, která v roce 1984 představila pérové vázání, speciálně upravené na tuto techniku.
Již v roce 1980 předvedli američtí profesionální učitelé lyžování synchronní jízdu na telemarkových lyžích.
V roce 1983 byla na kongresu Interski v italském Sesto představena telemarková technika sjíždění a rovněž metodika.
V Evropě byli prvními průkopníky Němci.

V polovině osmdesátých let se začala vyrábět speciální výstroj a výzbroj. V roce 1985 jsme si poprvé mohli koupit výstroj, a to ve sportovním obchodě v Mnichově. Na mezinárodní výstavě ISPO už nebylo zajímavostí spatřit telemarkové lyže, boty a první modely Rottefella vázání. Z Německa se poté začal telemark rozšiřovat do všech alpských zemí. Postupně se stával telemark velice moderní a mnoho firem na tuto vyzvu adekvátně zareagovalo a začalo tento druh zboží vyrábět. Jako první se na trhu objevili firmy Karhu, Kästle, Fischer, Blizzard, Dynastar a Rottefella. S rozvojem výzbroje a výstroje přicházejí ruku v ruce i různá klání a to na všech urovních, od oblastních až po mezinárodní. Velikým zlomem ve vývoji byl začátek devadesátých let, kdy italská firma Scarpa vyvinula 1. plastové přeskové boty. Poprvé byly představeny na mnichovském ISPU 1991. Díky opoře bot se jízda stáva rychlejší, agresivnější, jistější a snažší.

Kluby a organizace

Postupem času příznivců volné paty přibývalo a začali se seskupovat do různých organizaci.
1985 1.telamarková organizace v Německu - DTSO
nejstarší tele club - TCE telemark - club Engelburg.

zpět

Závody a soutěže

V jakemkoliv kolektivu lidí se vždy najde alespoň jeden člověk, který se s ostatními chce srovnavat a soutěžit a samozřejmě vítězit. Vyznavači staré norské techniky nezustavají v tomto směru pozadu. A tak romantické prochazky zasněženými pláněmi, výstupy za měsíčního svitu a nekonečné sjezdy vystřídaly soutěže, kde se vítězem stava ten, kdo je lepší, rychlejší, kdo skáče výše a dolétne dále. Pro ty, kteří nechtějí s ostatními měřit rychlost je připravena krasojízda ve volném terénu a boulích. Kromě rychlosti se zde hodnotí stopa, rytmus a styl. Samozřejmosti těchto závodu je neopakovatelná atmosféra a pocit sounaležitosti. 1. novodobé tele závody byly uspořádany koncem sedmdesátých let v americkém Coloradu pod názvem Summit Telemark Series. Sjeli se zde závodníci ze širokého okolí a samozřejmě nechyběla ani veliká spousta přihlížejicích diváků. V roce 1981 následovaly závody v Mazama ve statě Washington. Ty se díky slalomu už svoji podobou přibližují tomu, jak vypadaji závody dnes. Od roku 1985 se objevovali pokusy prosadit telemarkové soutěže na mezinárodní úroveň.Podařilo se to až v roce 1987 a poprvé se konaly v zemi svého původu, tedy v Norsku. Jednalo se o první mezinarodní mistrovství v Hamsedalu. Sešla se tu jen hrstka účastníků. O rok později se šampionátu ve francouzkem Sankt Gervais učastnilo již 73 závodníků. Od roku 1997 se mistrovství světa pořáda pravidelně jednou za dva roky a učastní se ho závodníci z celého světa. Závody světového poháru se každoročne pořádaji ve střední Evropě, Skandinávii i v Americe. Každá jednotlivá země pořáda pod hlavičkou vlastního svazu závody lokálního a narodního charakteru.

Od roku 1995 spadají tele soutěže pod mezinarodni organizaci FIS, do tohoto roku byly zaštítěny ITF - International Telemark Federation. Při konáni Světového poháru v telemarkovém lyžování se závodnici mohou učastnit tří oficiálních disciplín: klasika, obří slalom a od roku 1998 krátká klasika. Při konání mistrovství světa je počet rozšířen na pět. Oproti SP je obohaceno o Super – G a paralelni slalom. Každá sportovní disciplína musí splňovat jisté parametry a ani zde tomu není jinak.

Obří slalom - brankami vymezena trasa od startu do cíle. Červená branka se pravidelně střídá s modrou. Branka je složena z vnitřní a vnější tyče. Závodník musí protnout pomyslnou spojnici mezi brankami, aby branu projel. Měří se výsledný čas obou kol a časy se sčítají. Vertikální převýšení musí být od 250 do 450 výškových metrů. Musí se skladat ze dvou soutěžních kol. Na start smí nastupovat jenom registrovaní závodníci reprezentujicí svoji zemi. Závodní oblek musí být označen plombou. Na start vlastního závodu nastupuje závodník na vlastní nebezpečí. Lyže musí být opatřeny bezpečnostním vázáním a závodník musí mít ochranou přilbu.

Paralelní slalom - dva shodné slalomy na jedné sjezdovce. Jeden z modrých tyčí a druhý z červených. Závodnici startuji ve stejný okamžik, měří se čas v cíli. Závodníci absolvuji jak červený tak modrý slalom, časy se sčítaji. Slalom je postaven z 12 - 18 bran označených červenou a modrou barvou. Výsledný čas jednoho kola musi byt mezi 20 s a 25 s. Vertikalni převýšení smí maximálně dosáhnout 100 m. Na start smí nastupovat jenom registrovaní závodníci reprezentující svoji zemi. Závodní oblek musi byt označen plombou. Na start vlastního závodu nastupuje závodník na vlastní nebezpečí. Lyže musí být opatřeny bezpečnostním vázáním a závodník musí mít ochranou přilbu.

Klasika - tato disciplina je považována za královskou disciplínu. Skladá se z alpské, běžecké a skokanské části. Alpskou část reprezentuje obří slalom a super - G. Běžeckou úsek mezi 800m a 1500 m po rovině nebo do mírneho kopce a jedna nebo dve 360 stupňové zatáčky. Při běhu je dán časový limit mezi 150 s a 270 s. V této části musí závodníci projevit zvládnutí bruslařské techniky. Skokanská část ověřuje zvládnutí techniky skoku a dopadu. Skokanské můstky jsou vysoké max. 1,5 m a skoky na nich předvedené smějí dosahnout maximálně 30 metrů. Na start smí nastupovat jenom registrovaní závodníci reprezentující svoji zemi. Závodní oblek musí byt označen plombou. Na start vlastního závodu nastupuje závodník na vlastní nebezpečí. Lyže musí být opatřeny bezpečnostním vázáním a závodník musí mít ochranou přilbu.

Krátká klasika - zkracená verze klasiky složená ze stejných disciplín s rozdílem, že alpská část ma 20 - 25 bran, skok s maximem doletu 25 m a limit běhu 60 s - 65 s.

Při posledních 2 zmiňovaných soutěžích se nehodnotí jenom výsledný čas a délka skoku, ale také technika a umělecký dojem. V případě nezdařeného telemarkového oblouku se připočítávají trestné sekundy. V současné době není omezena velikost vykrojení lyží a ani výška podložky pod vázáním při podnicich SP a MS.

zpět