Telemark a TrainSnowFest 2008
autor: Lubor
Úvodem
Jako každý telemarkista, který zvládne techniku jízdy s volnou patou na sjezdovce, jsem se i já začal poohlížet kam vyrazit dál. Jízda mimo sjezdovku, budu používat moderní slovo freeride, se nabízela jako první. Začalo to nesmělými pokusy kousek od upravených svahů, které doprovázelo nespočet pádů a u telemarku tolik častých tygrů. Dnes už brázdím svahy, nejlépe plné čerstvého prašánku, docela dobře. Bohužel jaksi není s kým. Když pominu to, že žádný z mých spolulyžařů na telemarcích nejezdí, je tu zásadnější problém všichni brousí sjezdovky a nikomu se mimo nechce. Ten kdo freeride jezdí mě jistě potvrdí, že nedílnou součástí je i nadšené probírání poslední jízdy mezi spolujezdci, kdo kde skočil, kdo narazil na nejlepší prašan nebo kdo narazil do stromu. A taky jezdit sám v odlehlém a exponovaném terénu není dvakrát bezpečné. Proto jsem se už delší dobu poohlížel po nějaké freeridové akci, kde se sejde partička lidí a dobře si zajezdí. Jako na zavolanou jsem objevil akci TrainSnowFest ve švýcarském Davosu. První ročník pořádali nadšenci ze serveru freeskiing za podpory lidí z časopisu Snow a firmy Scott (nedělám reklamu, to jen pro úplnost). Pokud jste o této akci slyšeli, tak patrně v souvislosti s prvním mezinárodním mistrovstvím České republiky ve freeridingu - Czech Big Mountain Open 2008, kterého jsem se také zúčastnil, ale o tom až později.
Cesta a Davos
Akce nabízela ježdění pod dohledem zkušených průvodců, lavinový výcvik vedený Viktorem Kořízkem a jeho pejsky Frenkym a Krystýnkou nebo školu freestylu a slibovala večerní párty.
Vyplnil jsem přihlášku, vyplácl patřičný peněžitý obnos a pak už jsem jen sjížděl internet a sledoval sněhovou situaci v Davosu. Měli jsme štěstí, sněhu napadlo mraky. Trojka lavinové po celou dobu ježdění sice trochu krotila nadšení, ale jinak naprosto úžasné. Tolik sněhu jsem zažil při lyžování teprve podruhé, poprvé to bylo v Park City v USA. Místní říkali, že máme štěstí, takové podmínky tam byly teprve podruhé v průběhu zimy.
Ač se v názvu akce vyskytuje slovo train, tedy vlak a akce byla sponzorována mimo jiné Českými drahami (k sponzorování soukromých akcí polostátní organizací mám sice své výhrady, ale budiž), do Davosu jsme nakonec jeli autobusem. Organizátorům se nějak nepodařilo zajistit dostatek míst v přímém lůžkovém vlaku Praha Davos. To byl jeden z řady organizačních nedostatků, s kterými se akce potýkala. Mimochodem od Českých drah jsme dostali reklamní slušivé ajzlboňácké čepičky a šály. No, poslední výkřik módy to zrovna nebyl, na podzim do vinohradu docela dobrý, ale nesmí tě v tom nikdo vidět.
V Davosu se bydlelo kousek od spodní stanice vláčku na Parsen, v docela slušném hotelu s polopenzí. Davos jako lyžařské středisko na mě zapůsobilo. Je zde několik areálů, každý s trochu jiným charakterem. Nevýhodou je, že nejsou vzájemně propojeny lanovkami, což ale vzhledem k jejich vzdálenosti není asi ani možné. Davos jako město je docela fujtajbl.
TrainSnowFest 2008
K samotné akci, začnu tím horším. Bylo poznat, že akce se v tomto rozsahu koná poprvé. Organizační nedodělky, téměř každodenní skluz ve večerním programu nebo absence slíbených věcí jako bylo triko nebo do dneška neviděný filmík na DVD. Ale abych nebyl nespravedlivý čtyřdílné video je možné najít na Youtube. Ne příliš vydařená freestylová akce, kde se organizátoři evidentně věnovali spíše VIP hostům na sponzorské večeři v přilehlé hospodě a po slíbeném show a pivu ani památky, byly vady na jinak pěkné lyžovačce. Také hotel nebyl zcela morálně připraven na českou akci tohoto druhu. Malá lyžárna byla přeplněna lyžemi a snowboardy všech možných značek, šířek a tvarů. Po prvních dnech drsné jízdy jsem i já potřeboval své telemarky trochu oservisovat, což v malé místnosti nebylo jaksi možné. A tak, když jsem zakapával kus vyhryzlé skluznice ve předsálí hotelu s útulnými křesílky pro hosty a libé čmoudíky s kofixových svíček plnily prostory recepce a baru, přiřítil se číšník a se slovy das ist škandál nás všechny servismany hnal z hotelu na mráz.
Ale teď to hlavní a nejlepší. Prašanové orgie byly exkluzivní. Místy až po pás ve sněhu jsme rozděleni do malých skupinek s guidy brázdili okolní terény. Telemarkistů se nás tam sešlo slovy tři. První den dopoledne se k nám ještě přidal místní local guide čechošvýcar Tomas Elias. Báječný to týpek, který v Davosu zná každý šutr, žleb a svah. Protáhl nás luxusními terény, no prostě bájo. Stehna z toho klečení jako obvykle po prvním dnu totálně odvařený volaly po výměně. Večer jsem začal uvažovat o širších lyžích, protože do takového sněhu bylo mých 90mm pod patou kádvojkových workstinxů fakt málo. Míň jak 100 tady nemá cenu. Taky jsem si trochu snížil sebevědomí co se mých freeridových schopností týče. Měl jsem tu čest se poprvé setkat s ridery, kteří tráví dva měsíce v sezóně ježděním v prašanu, no a je to prostě o něčem jiném. To co oni jezdí, skáčou a jak rychle to jezdí, no klobouk dolů. Proti nim jsem břídil, ale zase na druhé straně, chtěl bych je vidět s volnou patou. Lehaje po pár švýcarských pivech a české slivovici do pelechu těšil jsem se na zítřek.
Bohužel ráno bylo hnusně, ale opravdu hnusně. Nahoře nebylo pořádně vidět, bílá mlha. Vyrazili jsme tentokrát na Rinerhorn a nějak se s tím poprali. Odpoledne jsme rozpustili naši skupinku a já se přidal ke několika ski maniakům co točili jednu jízdu za druhou ve zběsilém tempu. Jezdil jsem nad své možnosti a byl jsem rád, že jsem to ve zdraví přežil, protože kudy oni to jezdili! Vždy jsem k odpočívající skupince dojížděl ve svém elegantním pokleku jako poslední, stehna pálila, ale nakonec jsem sklidil uznání za svou výdrž. Byl to nářez a bylo to super.
Další dny byly ve znamení individuálního ježdění a lavinových kurzů pod vedením vynikajícího Viktora Kořízka a jeho dvou lavinových psů. Teorie a praxe, hledání s pípákama, nácvik vykopávání zasypaného (vykopat v pěti lidech za co nejkratší dobu tří metrovou díru není opravdu žádná prdel!). Vyvrcholením laviňáku byl famózní skialpový výlet, který se za bezvadného počasí uskutečnil poslední den pobytu. Tam jsme udělali lavinovou sondičku, posoudili svah a diskutovali nad záludnostmi svahů okolních. Pohodový a užitečný výlet.
Telemark na TrainSnowFestu
A teď k nám telemarkistům. Opět se potvrdilo, že je nás málo a na akcích tohoto typu jako šafránu. I v samotném Davosu jsem jich potkal je pár. Ale důležité je, že se nás tam pár vyskytlo. A dokonce jsme telemark zapsali i do prvního freeridového mistrovství České republiky v počtu dvou účastníků. Osobně nemohu říct, že bych se zapsal zlatým písmem, ale důležitá je účast. Podrobnosti o mistrovství se můžete dočíst jinde. Malý počet telemarkistů byl i důvodem naprosté absence testovacích telemarkových lyží na velkém skitestu, který probíhal po celou dobu akce.
Myslím, že každý si na akci mohl najít to svoje. Díky přívalu sněhu bylo úžasné ježdění, polopenze byla bohatá a organizační nedostatky se daly zkousnout. Poměr cena výkon byl velice pěkný. Takže, kdo chce podobnou akci zažít může vyrazit i letos, koná se druhý ročník.
Určitě by stálo za to, kdyby se našel nějaký odvážlivec, který by zorganizoval něco podobného čistě pro telemarkisty. Přece jenom s lyžaři si člověk o záludnosti telemarku moc nepokecá a většinou zůstane se svými volnopatařskými problémy nepochopen ?.
foto: Lubor
|
foto: Lubor
|
foto: Vítek Ludvík
|
foto: Vítek Ludvík
|
foto: Vítek Ludvík
|
foto: Vítek Ludvík
|
© all rights reserved
sponsor: tvorba-webu.cz | created by Breezy New Media